Konečně na místě!

Zhruba po 2 hodinách strávených v autobusu z Vancouveru jsem dorazila na místo určení a to WHISTLER! Samozřejmě po vystoupení z autobusu se začal projevovat můj smysl pro to se ztratit úplně kdekoliv a nastala totální dezorientace a pokus o sebeznemožnění. Nicméně já na to byla kupodivu připravená a měla vytisknutou adresu i s mapou (ještě, kdyby strýček Google tak často nekecal). Do oblasti Alpine, kde jsem měla 2 týdny bydlet, bylo zapotřebí využít místní veřejnou dopravu (shuttle). Zastávku jsem hledala zhruba 10 minut, i když jsem jí měla přímo před nosem (ano, to je u mě úplně normální). No a začal „boj o přežití“, naprosto nikde v autobusu nebyly vyznačené názvy zastávek a v autobusu je ani nikdo nebo něco nehlásilo. Bože, jak ty lidi vědí, kde mají vystoupit? Všude to vypadá naprosto stejně! Naštěstí řidič byl velice přátelský a sám od sebe se mi nabídl, že mi dá vědět až budu na správné zastávce. Kéž by to tím skončilo a ono ne, nastalo další bloudění, hledání místa ubytování. Nejprve jsem si udělala asi tři kolečka kolem jakéhosi místního sportovního centra než mi konečně došlo, že tudy asi ta správná cesta nebude. Spíš jsem se tam teda dost plahočila s těmi svými zavazadly a ještě k tomu v dešti. Nakonec jsem ten správný dům našla, klasická kanadská unit budova s 3 soukromými pokoji, obývacím pokojem, kuchyní a koupelnou. Měla jsem zase trochu kliku a pro tentokrát měla celý pokoj pro sebe!

Konečně jsem mohla začít poznávat místní život a vydat se na svou první obchůzku po Whisteru. Bohužel bylo opět zapotřebí využít veřejnou dopravu, kde naprosto netušíte kam jedete. Naštěstí do centra jelo spoustu dalších lidí, tak jsem se jen držela davu a ono to klaplo. Sice bylo docela hnusný počasí, příšerně lilo, ale já byla šťastná, že jsem to zvládla a jsem ve Whistleru, resp. bludišti spletitých uliček, ve kterém jsem se zorientovala asi až po měsíci. První týdny jsem chodila všude jen GPS v mobilu a do teď jí občas vytáhnu.