Nemožné se stalo skutečností a já se po 15 hodinovém letu ocitla ve Vancouveru, a pak následovalo kolečko nezbytného papírování – pasová kontrola a pokec s imigračním úředníkem, i když mě se vlastně skoro na nic neptal. V rámci pasové kontroly tam měli samoobslužné počítače (Mezinárodní letiště ve Vancouveru), kde odpovídáte na sadu otázek, zda nepřevážíte něco nepovoleného (jednoduše na všechno odpovíte NE, pokud teda reálně nic nepašujete), nakonec si pořídí vaši slušivou fotografii, na které by vás ani vlastní matka nepoznala a šup za úředníkem do další fronty. Mě to celkem zabralo asi 35 minut, takže pak jsem se mohla vydat rovnou na hostel (HI Vancouver Central). No a jak se jako dostanu z letiště do centra? Myslela jsem si, že mi ty jejich chytré cedule všude poradí a ono nic. Google mi radil jet veřejnou dopravou a asi třikrát přestupovat (no proč ne, po 15 hodinovém letu, ušmudlaná, hladová a žíznivá). „Náhodou“ (obrovitánská věc přímo u letiště) jsem narazila na SkyTrain (prostě nadzemní metro), který jel přímo do centra bez přestupu. Automaty na lístky se vysmály všem mým českým kartám, nicméně kanadská hotovost mě zachránila. Štěstí, že mám v mobilu offline mapy, jinak bych tam snad bloudila až do teď.
Všechno je stále pro mě nové a všude kolem mě se nacházejí megalomanské budovy, které se ani zdaleka nepodobají funkcionalistickým stavbám z Čech. Mám na mysli ty „krásné“ betonové krabice. No a teď zpátky k hostelu, co by člověk očekával od nejlevnějšího bydlení v centru? Žádný luxus to opravdu nebyl, ale patrové palandy jsem opravdu nečekala a samozřejmě jsem si vylosovala tu „lepší“ postel s výhledem na celý pokoj! Kdybych věděla, jaké bydlení mě čeká ve Whistleru, tak bych teď určitě tolik neprskala. Celkově jsem tam strávila 3 noci a měla fakt kliku na super spolubydlící, se kterými jsme si společně prošly všemi počátečními administrativními záležitostmi jako zařízení SIN (Social Insurance Number), založení kanadského bankovního účtu a telefonního čísla. Ale co opravdu můžu vychválit, tak to byly rozhodně snídaně! Skvělé muffiny, bagely, marmelády, džusy a kafe s mlékem chutnalo jako mléko bez kafe (prostě v Kanadě kafe neumí). Opravdu to není ironie, snídaně byly opravdu výborný až teda na to kafe 😦
Co mě, ale nemile překvapilo byl jet lag! Myslela, že to je jen nějaký mýtus z amerických filmů a ono bohužel ne. Válčila jsem s ním asi 6 dnů, provázela mě nonstop únava a vstávání nad ránem. Holt 9 hodinový časový rozdíl není jen tak, dost se na mě podepisoval. No, jet lag ne jet lag po 4 dnech ve Vancouveru jsem se musela pomalu začít pakovat a stěhovat se do Whistleru (vzdálen zhruba kolem 2 hodin cesty od Vancouveru).
Díky Facebooku (Cze-X-ing Whistler) se mi tam podařilo na 14 dní sehnat bydlení v oblasti Alpine (20 minut od centra). Takže jsem pro tentokrát alespoň zhruba znala cíl cesty. To, že jsem cestou na autobus ve Vancouveru zase několikrát zabloudila nemá cenu ani zmiňovat. Samozřejmě jsem vystoupila na špatné zastávce toho jejich SkyTrain a pak marně hledala budovu Pacific Centralu, odkud měl autobus odjíždět a když jsem se konečně náhodného kolemjdoucího zeptala na cestu, tak mi s posměšným úsměvem sdělil, že stojím přímo před tou budou. Přiznávám toho obřího nápisu Pacific Central jsem si opravdu nevšimla! No a co bylo dál?
„Life is like a beautiful melody, only the lyrics are messed up“ — H. Ch. Andersen
A teď se hodí sem přidat nějaký ten pořádný hashtag!
Takže tady je #NOFILTER
Travel by Suz 
Napsat komentář